Mourning
Beloveth 'The Sullen Sulcus'
Ufff, to je mi ale pekná kláda, když se vám
v jedné várce sejdou od norského vydavatele Aftermath
Music dva pociny od takových hord, jako jsou Runemagick a zde recenzovaní
MOURNING BELOVETH, pricemž oba cítají více jak
hodinu materiálu! Clovek by od Iru ocekával treba i extrémní
muziku, lec preci jenom okrášlenou nezamenitelne charakteristickými
elementy keltského folklóru a melodiky. A ono ejhle, z ocekávání
zustal jen ten extrém. Zpevák Darren Moore, kytaristé
Frank Brennan a Brian Delaney, baskytarista Adrian Butler a bubeník
Timmy Johnson též na své druhé kolekci pred
sebou valí epic-doom-death metalovou hmotu, navýsost težkou
jako gravidní slonice. Kdo má jen trochu predstavivosti
a slídivý sluch a ví, o cem je tu rec, dokáže
si vcelku trefne vybavit tuhle muziku zkríží-li si
výrazne zpomalenou podzemní težkotonážnost
již zmínených Runemagick a jímavou a lkavou
zadoomanost My Dying Bride, u nichž absentují fidle a patetický
zpev Aarona Stainthorpeho je zamenen za anomální growling
(chvilkami je nahrazen prirozeným, pohádkove výpravným
vokálem). A ješte jedno srovnání s Mou umírající
nevestou se tu nabízí, a to takové, že obdobne
jako u ní i tvorba techto tklivých Iru cítá
veskrze samé rozmáchlé kompozice (na The Sullen Sulcus
se jich na více jak hodinové ploše nalézá
toliko šest), a presto jim clovek i pri vší té
délce alba dokáže naslouchat nehnute, aniž by
se dostavil mrákotný stav, až do samotného konce.
Hypnotictí MOURNING BELOVETH jsou treskute doom metaloví
každým coulem a jejich nový houževnatý
výtvor je namouduši težkého kalibru. V jeho souvislosti
je treba být pametlivý okrídleného faktu,
že muj doom – muj hrad. A já hrady rád. Obzvlášte
pak ty nedobytné.
|